Čestmír Strakatý

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 55 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Zjistila jsem, že nějaké věci možná dělám v životě špatně a že chci už dlouho zpomalit a nedaří se mi to,“ říká herečka Tereza Ramba o období po zánětu mozkových blan, který ji po natáčení Zápisníku alkoholičky donutil úplně zastavit. Nejdřív podle svých slov cítila paniku, jak to bez ní zvládne rodina a práce, pak nudu, kterou do té doby vlastně neznala a nakonec došla k tomu, že některé věci musí změnit. „Zánět mozkových jsem si částečně upřepracovala,“ říká a dodává, že to nebylo jen otázkou jednoho náročného roku, ale dlouhého nastavení od patnácti let. V rozhovoru mluví i o Monyové - nové minisérii Oneplay o úspěšné brněnské spisovatelce Simoně Monyové, autorce populárních vztahových románů, jejíž zpočátku idylický vztah s druhým manželem se postupně změnil v toxické soužití a skončil tragicky. Při natáčení série prý herečka poprvé jasněji říkala, co potřebuje. „Stačilo si o to říct,“ popisuje zkušenost s rolí zavražděné spisovatelky, kterou vnímala jako fyzicky i psychicky náročnou. Monyovou popisuje jako ženu se „strašně silnou samičí energií“, odvahou i nešťastnou volbou vydržet věci kvůli rodině. „Nese sebou téma, které dokáže ve společnosti rezonovat,“ říká Ramba a doufá, že série znovu otevře debatu o domácím násilí. Zároveň v příběhu vidí i širší tlak na ženy, které chtějí zvládnout práci, děti, domov i vlastní představu dokonalosti. „Myslím si, že na sebe máme vážně velký tlak,“ přiznává, když popisuje kamarádky, u kterých si říká, „kdy se zhroutí“. Sama dnes přemýšlí o jednodušším životě, menších nárocích a čase s dětmi, protože ji děsí, jak strašně rychle rostou. Herectví přitom pořád miluje, i když říká, že s ním má dost toxický vztah. Role podle ní mohou člověka posílit, ale taky rozhárat, pokud v nich ztratí sám sebe. Mluví i o stárnutí před kamerou, tlaku na vzhled, botoxu a dvojím metru vůči herečkám. „Nezažila jsem, že by se řešilo u chlapa, jestli si bude nebo nebude dělat nějaké zákroky,“ říká o tom, že někdy dostává drzé otázky, zda by se svou vizáží nechtěla něco udělat. Proč pro ni byla Monyová tak osobní? Co ji nemoc naučila o kontrole, práci a štěstí? Jak se mění její vztah k herectví, mateřství i vlastnímu tělu? A proč už nechce žít „na krev“? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Život je bohatý a není jenom o tom, že prodlužuju za každou cenu věk dožití,“ říká ekonomický novinář a bývalý šéfredaktor Forbesu Petr Šimůnek v momentě, kdy přichází do studia přímo z první chemoterapie a mluví o nemoci, která mu dramaticky mění životní perspektivu. Popisuje, jak se mu úplně mění mapa života a kalendář, který byl ještě nedávno plný plánů - on v něm dnes pomalu gumuje a nechává ho plnit jen lékaři. Přesto se nehroutí. „Beru to tak, jak to prostě je. Zatím to docela jde,“ říká o nemoci, kterou nevnímá jako diagnózu, ale jako „překážku, kterou musí člověk přeskočit“. Otevřeně mluví i o tom, že teď nebojuje jenom za sebe, ale i za děti - včetně dalšího, které se má brzy narodit. Do osobní roviny se v rozhovoru neustále vrací i jeho profesní příběh novináře - od devadesátých let, kdy bylo najednou všechno na světě možné, přes éru nejsvobodnější české žurnalistiky až po dnešek, kdy jsou média „dobrá převodová páka vlivu“. Šimůnek mluví o vzniku českého Forbesu i o tom, proč vsadil na téma byznysu, inspirací a optimismu. Jeho motivací bylo ukázat, že Češi žijí v zemi, kde jsou i zajímaví lidé, kteří něco budují a nic nekradou. Zároveň ale odmítá, že by šlo o naivitu: „To, že se díváme na svět růžovými brýlemi, neznamená, že jsme debilové,“ dodává. Otevřeně popisuje i konec ve Forbesu a vlastnost, ve které má pocit, že chybuje. „Jsem extrémně naivní až blbej,“ říká o tom, jak věřil lidem, kteří se nakonec zachovali jinak, než čekal. Rok, kdy nemohl pracovat, pro něj byl paralyzující, ale zároveň ho přeformátoval: „Každou věc člověk musí prožít na dřeň. Teprve potom ví, co dělal blbě.“ Přesto v něm nezůstává hořkost. „Vycházím z toho, že lidi jsou hodný,“ dodává i po třiceti letech v byznysu. Rozhovor se dotýká i českého vztahu k úspěchu, který podle něj není tak negativní, jak se často říká: „Já tomu vůbec nevěřím. Úspěch není žádný podvod a má lidi inspirovat,“ myslí si novinář. Zpochybňuje představu závistivé společnosti a tvrdí, že právě zkušenost devadesátých let v Česku vytvořila silný podnikatelský hlad. Jak člověku nemoc změní pohled na vlastní život i práci? Proč Šimůnek vědomě „přifukoval“ optimismus ve Forbesu a kde jsou jeho limity? A jak si i po osobním i profesním otřesu udržet víru, že „lidé jsou hodní“? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 65 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Konspirační teorie jsou perfektní nástroj pro prodání příběhů, kdo je záporák a kdo je klaďas,“ říká expert na vyhledávání nesmyslů Patrik Kořenář, když popisuje, proč tak snadno podléháme jednoduchým vysvětlením složitého světa. V rozhovoru rozebírá svět kolem Jeffreyho Epsteina, QAnonu i Pizzagate a opakovaně se vrací k tomu, jak silná je naše potřeba vidět jasný příběh dobra a zla. „Ze základních vlastností konspiračních teorií je boj dobra a zla. A vždycky zlí jsou ti ‚oni‘ a my je musíme porazit,“ vysvětluje. Kořenář přitom zdůrazňuje, že realita je často mnohem méně uspokojivá - a možná i nepříjemnější. „Není tam žádná centrální světovláda. Jsou tam zájmy jednotlivců, společností a států, který se prolínají,“ říká například o Epstein Files. A právě to podle něj vytváří prostor pro deziluzi: „To, co nám dokumenty odhalily, je, že ti ‚hrdinové‘ byli ve skutečnosti záporáci. To je taková největší deziluze.“ V rozhovoru se vrací i k tomu, proč lidé raději věří složitým konstrukcím než banálním vysvětlením a ukazuje na konkrétních příkladech, jak vznikají celé příběhy - třeba kolem slov jako je „pizza“ v tzv. Pizzagate. „Když dáte pryč ten konspirativní mindset, tak dojdete k šokujícímu zjištění, že ty lidi si to možná psali o pizze. Protože jsou to také lidi,“ vyvrací Kořenář, že se mohlo jednat o pojem, který měl kryt zneužívání. Zároveň ale varuje, že tím skutečné zločiny nezmizí. Právě v tom podle něj spočívá jedno z největších nebezpečí - že fascinace konspiračními teoriemi odvádí pozornost od reality. Rozhovor ale míří i do současnosti - k tomu, jak se podobné příběhy propsaly do politiky. Kořenář mluví o roli Donalda Trumpa, který podle něj sám brzdil zveřejnění Epstein Files, i o tom, jak se jazyk konspiračních teorií dostává do veřejného prostoru. Ukazuje přitom, že nejde jen o americký problém, ale o způsob uvažování, který se snadno přelévá i do českého prostředí. Popisuje, jak se globální narativy o „deep state“ nebo skrytém řízení světa postupně překládají do domácí politiky a stávají se součástí běžného slovníku. I v Česku se podle něj objevují politici, kteří tenhle jazyk přebírají - ať už vědomě, nebo proto, že rezonuje s publikem, které ho už zná z internetu a sociálních sítí. Výsledkem je zjednodušený obraz reality, ve kterém je vždy jasně dané, kdo je viník a kdo zachránce. Jak poznat, kdy už nejde o hledání pravdy, ale o víru v příběh? Proč nás přitahují vysvětlení, která dávají jednoduché odpovědi, ale míjejí realitu? Co se stane, když se jazyk konspiračních teorií stane součástí politiky i u nás? A jak se z Kořenáře, který sám věřil konspiračním teoriím, stal někdo, kdo je vyvrací? Poslechněte si.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 56 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Ten zákon byl v některých věcech tvrdší než ten ruský,“ říká ředitel Člověka v tísni Šimon Pánek o původním návrhu legislativy mířící na neziskové organizace, který se v posledních týdnech stal jedním z nejvýraznějších témat české politiky. Podle něj vycházel z postsovětského vzoru a i sami politici ho později označili za „paskvil“. Debata ale nekončí - nová podoba zákona se dál připravuje a spor o roli neziskového sektoru zůstává otevřený. Rozhovor vznikl v době, kdy se tohle téma silně propisuje i do veřejné atmosféry - natáčel se den před plánovanou demonstrací Milionu chvilek na Letné. Pánek ale odmítá dramatické zkratky. „Pořád žijeme v demokratickém státě,“ říká a upozorňuje, že demonstrace jsou součástí běžného dialogu, ne známkou jeho rozpadu. Zároveň ale přiznává, že debata se vyostřuje a čím dál častěji připomíná „boj s nepřítelem“, ne střet názorů. Silně se vymezuje i vůči nálepce „politická neziskovka“. „Ta nálepka je skutečně podpásovka,“ říká a vysvětluje, že jejich práce stojí na expertíze a veřejném zájmu, ne na stranické politice. Připomíná, že pokud bychom za politiku označili i vzdělávání, sociální práci nebo snahu měnit věci kolem sebe, dělá ji prakticky každý. Do rozhovoru se ale promítá i širší perspektiva. Pánek mluví o válkách, o proměně mezinárodních pravidel i o tom, jak se svět posouvá směrem k větší síle a menší předvídatelnosti. „Obavy tedy mám, protože reálně se přeskládává světový pořádek,“ říká a dodává, že právě v tomhle vidí největší riziko dneška. Jak snadno se z kritiky stává nálepkování? Kdo dnes určuje, co je „veřejný zájem“ a co už „politika“? A dokážeme ještě vést spor, který není o vítězích a poražených, ale o tom, jakou společnost vlastně chceme? I o tom mluví Šimon Pánek v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 55 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Nikdy jsem se nikam necpal,“ říká moderátor Jan Rosák, když se ohlíží za více než pětapadesáti lety za mikrofonem a před kamerou. Začínal v rozhlase na začátku sedmdesátých let a sám říká, že k mnoha věcem v životě přišel spíš náhodou než plánem. „Měl jsem fakt kliku. Na všechno jsem měl kliku,“ říká s odstupem - ať už mluví o práci v médiích, nebo o manželství, které trvá už padesát let. Cesta k moderování přitom nebyla přímočará. Dvakrát se hlásil na DAMU, ale nepřijali ho. „Byl jsem hrdý až pyšný, takže jsem říkal: když mě nechcete, tak já nebudu naléhat,“ vzpomíná. Místo herectví tak vystřídal řadu zaměstnání - byl kulisákem v Národním divadle, průvodcem na hradě Rožmberku, prodával losy nebo jezdil se sanitkou. „Dělal jsem všechno možné a u něčeho jsem nevydržel dlouho, protože jsem nějak tušil, že to není úplně to pravé,“ říká. Pak přišel rozhlas a mikrofon mu nakonec otevřel cestu i do televize, kde se stal jednou z nejvýraznějších tváří zábavných pořadů a soutěží. Popularitu však nikdy nepřeceňoval. „Popularita je tak záludná a plytká věc, že když bude nějakej zločinec pětkrát týdně v televizi, tak ho lidi na ulici taky zdraví,“ říká Rosák s nadhledem. V rozhovoru se vrací také k momentu, který považuje za jednu z nejtěžších situací svého života: když ho v osmdesátých letech oslovila StB s nabídkou spolupráce. „Pochopil jsem, že jsem se ocitl v nejsvízelnější situaci svého dosavadního života,“ říká. Přesto spolupráci odmítl - i když se bál, že kvůli tomu přijde o práci. „Odmítnout se to dalo. Já jsem to zažil na vlastní kůži,“ dodává a právě v této souvislosti mluví velmi ostře o lidech, kteří dnes tvrdí, že jiná možnost nebyla. „Myslím, že ministr kultury Ota Klempíř je všivák,“ říká bez obalu s tím, že by mu to klidně řekl do očí. Rosák mluví také o proměně médií po roce 1989, o konkurenci soukromých televizí i o věcech, které mu na dnešní televizní zábavě vadí. „Některé věci byly až eklhaft,“ říká otevřeně o pořadech, které podle něj stojí hlavně na bulváru nebo na zdůrazňování sexuality. A vysvětluje také, proč se před lety úplně odstřihl od sociálních sítí: „Nechci číst věci vulgární, anonymní, agresivní.“ Navzdory dlouhé kariéře a věku, který sám s úsměvem připomíná, zůstává nečekaně aktivní. Učí se italštinu, několikrát týdně hraje tenis a říká, že je důležité být „v nějakém varu“. A když se ho lidé ptají na bilanci života, odpovídá jednoduše: „My si s manželkou říkáme: máme krásný život.“ Jaké bylo vyrůstat v rodině, kterou zasáhla emigrace po roce 1968? Proč odmítl vstoupit do politiky, i když dostal nabídku? Jak vzpomíná na dobu, kdy byl jednou z nejpopulárnějších tváří české televize? A proč je podle něj důležité říkat některé věci naplno? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Přes děti poznáte strašně věcí,“ říká herec Václav Neužil, když mluví o roli otce, která ho dnes podle všeho proměňuje možná víc než ty filmové a divadelní. V rozhovoru se vrací k tomu, co s člověkem udělá rodičovství, jak rychle vezme za své představa, že se člověk „vyvaruje všech chyb“ a jak silně děti odhalují i to, co o sobě člověk vědět nechce. Otevřeně popisuje i chvíle, kdy se ve výchově neovládl a pak toho litoval. Nemluví ale o selhání, spíš o poznání - o tom, že právě emoce a slabosti člověku často ukazují, jak se chová nejen k dětem, ale i k lidem kolem sebe. Mluví také o tom, jak se mění vztah k práci a ambicím. Dlouho byl vnímán jako herec, který má všechno pod kontrolou, je připravený a puntičkářský. Právě to ho ale začalo dráždit. „Být nepřipravený je pro mě teď lepší,“ říká dnes a popisuje, jak si postupně uvědomil, že potřeba mít všechno pevně v rukou často vychází ze strachu. V rozhovoru se vrací k tomu, jaké byly začátky jeho herecké kariéry i k období, kdy práci dlouho neměl a chodil na pracák. Otevřeně mluví také o herecké profesi, která zvenčí působí luxusněji, než jaká je ve skutečnosti. „Finance herců jsou velice k smíchu,“ říká a popisuje absurditu světa, v němž herci chodí po červeném koberci v půjčených špercích a šatech, ale zároveň řeší, jak zaplatit vlastní nájem. Přiznává přitom, že si sám zvolil cestu, na které nechce dělat všechno jen kvůli penězům - i když ví, že by mohl. Řeč je i o jeho dlouholetém působení v Dejvickém divadle, kde je už dvě dekády. Neužil přiznává, že za tu dobu přišly i krize a chvíle, kdy chtěl odejít. „Určitou vyčpělost jsem v sobě i v tom našem souboru cítil,“ říká, když popisuje období, kdy si potřeboval od divadla dát odstup. Do rozhovoru vstupuje i nový film Poberta, kde Neužil hraje policistu Čeňka Zálešáka - postavu, která je podle něj „národní hrdina i kretén dohromady“. Podle něj v ní ale zároveň je kus české povahy. „Určitá vychcanost. Nebo možná předposranost,“ říká o vlastnosti, která se podle něj v postavě - a možná i v části společnosti - zrcadlí. V rozhovoru ale Neužil mluví i o věcech, které s herectvím zdánlivě nesouvisí - třeba o tarotu, který mu pomáhá v okamžicích, kdy má pocit, že se zasekl. „Já se k nim obracím, když jsem v úzkých,“ říká o kartách, které podle něj neříkají budoucnost, ale pomáhají člověku klást si správné otázky. Jak přemýšlí nad tím, že by mu příjem z divadla stačil akorát na náklady a co to říká o pozici českých herců? Co ho naučilo rodičovství? A proč se snaží pustit část kontroly nad svým životem? Pusťte si celý rozhovor s Václavem Neužilem.