Host Reportéra

Má štěstí, že si dobře pamatuje sny. Občas jí v nich zdarma přistane verš, kousek písničky. „Jednou jsem se třeba probudila s tímhle zvláštním vzkazem: Možná, že víš, snad jen tušíš, že ve svém sadě jsi vlastním stromem… Přemýšlela jsem o tom a připadal mi čím dál důležitější,“ říká v dalším díle podcastu Host Reportéra hudebnice, zdravotní klaunka a koňařka Lucie Dlabolová.„Například můj životní příběh nezačal úplně šťastně, ale dnes, když je mi padesát a najednou jsem vydala první desku, je naopak velmi pozitivní,“ vysvětluje. „Ten verš ze sna, který jsem dala do písničky, vystihuje mé silné dlouhodobé téma. Úplně vidím ten obraz, že jsme sami sobě sadem nebo zahradou, o kterou se buď staráme, nebo ji necháme zplanět – každopádně to máme ve vlastních rukou.“Lidí se Lucie často ptají na jejího mimořádného otce, skvělého skladatele a klavíristu Jiřího Bulise. Tento bohém patřil až do své předčasné smrti („Vyboural se v den, kdy mi začínal svaťák“) k zásadním postavám HaDivadla nebo Divadla Na provázku a zároveň psal vynikající hudbu do filmů Věry Chytilové nebo Juraje Jakubiska.

Při schůzkách s Magdalenou Koženou předstírám konverzaci, ale vlastně jen poslouchám její hlas a smíchDirigent Simon Rattle je hvězdou světové klasické hudby. Od roku 1994 může z vůle královny Alžběty II. používat titul „sir" a od roku 2008 může z vůle české mezzosopranistky Magdaleny Kožené používat titul „manžel". Tento vážený muž nedávno pronesl zajímavou myšlenku, která se přímo týká Ondřeje Adámka, dalšího hosta našeho podcastu.„Česko asi ještě není na Ondřejovu hudbu úplně připravené," konstatoval, a Ondřej se v podcastu směje: „Úplně nevím, jestli mi tím Simon pomohl. Situace se naštěstí rok od roku lepší."Ondřej Adámek je (spolu s Miroslavem Srnkou) světově nejhranějším žijícím skladatelem vážné hudby původem z Česka. Objednávky dostává mimo jiné od Berlínské filharmonie nebo Londýnského symfonického orchestru.

Je překvapivé, že nám stopování v džungli jde tak dobře. Sama bych ti, drahý otče, asi nezastavila...Hlavní je nenechat se znervóznit, říkali jsme si těch pár prvních dní, než jsme začali být lehce nervózní. Naše devítidenní dovolená s dcerou se z geopolitických důvodů prodloužila na neurčito.Není se na koho zlobit, není komu co vyčítat, ale zůstali jsme zaseklí v Thajsku a blízkém okolí. Agentura, přes kterou máme koupené letenky, se přitom snaží: už třikrát nám sehnala zdarma náhradní odlet, ale ten byl dvakrát pár dní předem zrušen. Teď nám v aplikaci zeleně svítí páteční přesun přes Emiráty do Athén, ale jak se následně dostat do Prahy vůbec neřešíme, protože ono se to nejspíš zase změní.Rozhodně si nepřipadáme uvěznění. Odletět můžeme, tak jako spousta Čechů, jen jsme na to příliš spořiví. Jednoduše stačí koupit nové jednosměrné letenky do Evropy a vyhnout se oblasti Blízkého východu. Populární jsou teď trasy třeba přes Soul nebo přes Astanu, ale jedna taková letenka vyjde zhruba na třicet pět tisíc, a proto raději čekáme.Zapeklité požehnáníV dobách covidu jsem byl šokovaný, že lockdowny a život v dočasné izolaci některým lidem z mého okolí vlastně vyhovují. Teď zažívám něco podobného – objektivně jsme v trudné a nejisté situaci, těžko říci, jak z ní ven, ale vnitřně to zatím vnímám jako požehnání.V předvečer jejích šestnáctých narozenin jsme s dcerou přeletěli levnou vnitrostátní linkou ze severothajského buddhistického kláštera mezi opice a varany na pláž v oblasti Krabi, a to už jsem měl v hlavě plán: „Když teď máme minimálně týden času navíc," nabídl jsem Apolence, „ukážu ti, jak se tady stopuje."K mé radosti souhlasila a o následném putování je dnešní podcast.Sám mám tuto cestu projetou, a tak jsem věděl, že se není čeho bát. Thajsko je ideální zemí pro stopařské začátečníky. Bývá sice vedro, ale na auto se málokdy čeká déle než deset minut, a pak se to střídá stylem, který musí teenagery bavit. Auta jedou velmi klidně džunglí a my se často vezeme na korbě.Do MalajsieNejprve jsem takhle Apolenku vzal na ostrůvek u města Satun, což je těsně nad malajskou hranicí. Oproti turistickému Krabi je to zásadní změna, protože sem se už cizincům nechce. Ostrov měří na délku pět kilometrů, jsou tu dvě malé rybářské vesnice s mešitou, odkud se v podvečer vždy line modlitba, uprostřed roste palmový, mangovníkový a kaučukovníkový les.Apolenčiny vrstevnice chodí v dlouhých muslimských šátcích, ale zároveň jsou velmi komunikativní, vysmáté a chtějí se kamarádit: klidně dceru vezmou na skútr a hodí ji do našeho kempu, kde mimochodem platíme za noc v pohodlném stanu s matrací, větrákem a zásuvkami 300 korun.Apolenka oceňuje, že tu žijí stovky dobře živených koček, a vadí jí snad jenom jediná věc – je přísná vegetariánka a to nikdo z ostrovanů nechápe, protože veškerá místní kuchyně je založená na rybách a mořských plodech, hlavně krabech.Ostrov je tak malý, že dva dny docela stačí, a protože máme pořád zjevně dost času, zamíříme úzkou silnicí ještě více na jih do Malajsie. „Má dvacátá osmá navštívená země," překvapí mě dcera – když jsem byl přesně v jejím věku, poprvé jsem spatřil moře…Víza nejsou potřeba, celníci na obou stranách hranice se na těch pár cizinců denně usmívají a skvěle se stopuje tam i tam.„Jsem až překvapená," říká Apolenka v podcastu, „jak nám to jde snadno. Asi to bude mnou – upřímně řečeno, kdybych viděla jen tebe, radši bych nezastavila…"V Malajsii dojedeme na ostrov Penang, kde škrábou azurové nebe desítky mrakodrapů. Je to taková menší Dubaj hned vedle pláží a tropické džungle.Žijí tu hlavně Číňané, ale zároveň navštěvujeme chrámy snad všech světových náboženství. Zdejší světoznámý přístav George Town učinil z Penangu před více než dvěma stovkami let tolerantní a multikulturní místo, kam se poslední dobou začínají stěhovat za kvalitním a přitom levným životním stylem také Češi. O tom ale až v příštím, pátečním podcastu. Teď jdeme s Apolenkou hledat nějaké pořádné malajské želvy.

Příběh protikomunistických odbojářů: „Ať žije Masaryk, ať žije Mapaž!“ Výkon popravy skončen v 7.30Dlouhá léta se zabývá osudy popravených politických vězňů v Československu. Když jsme se historika Petra Malloty zeptali, nemá-li pro podcast Host Reportéra k výročí komunistického převratu v únoru 1948 nějaký případ, který si podle něj zasluhuje větší pozornost, než má, okamžitě věděl.„Povídejme si o čtveřici popravených z odbojové organizace Mapaž,“ navrhl, „protože tam je všechno. Zastřelení či postřelení estébáci. Zároveň také zastřelení odbojáři, letákové akce, agenti-chodci přecházející přes hranice nebo útoky na komunistické exponenty pomocí bomb. Představte si, že jedna vybuchla i na pražském Petrském náměstí, takže pár metrů od vaší redakce!“Celý podcast je tedy o ilegální organizaci Mapaž (pojmenované podle Masaryka, Palackého a Žižky), která se na konci čtyřicátých let rozhodla bojovat proti novému režimu všemi prostředky.Zásadní postavou příběhu je Josef Hořejší, úspěšný prvorepublikový továrník s firmou na výrobu dětských kočárků. Po komunistickém převratu se stal nepohodlným symbolem soukromého kapitálu a o firmu přišel. Od té doby navíc čelil vyšetřování a hrozbě zatčení, a tak odešel do ilegality.Na Lounsku se spojil s dalšími odpůrci režimu a začal budovat organizaci, která pomáhala lidem prchat přes hranice, shromažďovala zbraně a šířila letáky proti režimu. Roku 1949 přešli i k násilným akcím.Po pár měsících byli dopadeni a obviněni z velezrady, vyzvědačství a přípravy vražd. Komunistická propaganda případ využila k zastrašení veřejnosti a vykreslovala odbojáře jako nebezpečné teroristy. Čtyři odsouzenci byli 7. ledna 1950 brzy ráno popraveni na dvoře pankrácké věznice.Josef Hořejší stanul pod šibenicí jako poslední, po Bohumilu Klemptovi, Josefu Plzákovi a Kamilu Novotném. V samotném závěru dodnes dochovaného úředního záznamu o výkonu hrdelního trestu stojí: „Výkon proběhl bez rušivých příhod, až na ods. Josefa Plzáka, který při výkonu vykřikl: ‚Ať žije Masaryk, ať žije Mapaj!‘ Výkon skončen o 7.30 hod.“

Milán přes den zívá a večer voní borovičkou – a mezi tím se člověk snaží nechovat jako fanoušek, i když mu to občas ujede. V dnešní epizodě podcastu beru mikrofon na rychlobruslení i do hokejové družby v Českém domě a v mixzóně chytám Metoděje Jílka: nepije, ale ještě jednu medaili by si taky rád odvezl. A před sobotním hromadným startem to shrne naprosto střízlivě: „Tam můžu být patnáctý, ale klidně taky třetí.“

Hostel Madama v olympijském Miláně je paradox: hipísácké zázemí v budově, která bývala policejní stanicí. Do chvíle, než začal hokej, tu olympiáda působila jako ušlechtilé pohybové divadlo. První bitky na ledě a české davy v ulicích ale ukázaly, že Milán je teď na chvíli český a že tahle olympiáda bude mít úplně jiný rytmus. V dnešním podcastu uslyšíte, co se dělo při úvodním zápase s Kanadou, jak dopadla Tomášova „papírková“ otázka na kapitána Romana Červenku a také rozhovor s kondičním trenérem Michalem „Hášou“ Hamršmídem.

Proti „Rusákům“ jsem hrál opravdu tvrdě. Za barákem jsme měli posádku jejich armády, vzpomíná HrdinaNa své dvě olympiády vzpomíná v dalším díle podcastu Host Reportéra někdejší skvělý hokejový útočník (a dnes i rockový kytarista, vystupující párkrát ročně s Vypsanou fixou) Jiří Hrdina: „Na Sarajevo 1984 myslím jenom v dobrém. Následné Calgary bylo sportovně slabší, ale zase mě těšilo, že tam pak můžu zůstat natrvalo.“V rozhovoru vypráví o tom, jak si v polovině osmdesátých let vytkli trenéři národního týmu dva zásadní cíle – uspět na olympiádě v Sarajevu a na mistrovství světa v Praze. „Připravovali nám příšerné galeje, letní soustředění na Šumavě bylo plné výběhů do sjezdovek, posiloven, prostě dostávali jsme sodu. Ale zároveň musím říct, že jsem pak z té dřiny žil do konce kariéry; stačilo to jenom udržovat. V Sarajevu jsme skončili druzí za Rusy, kteří tenkrát byli jako mašina. Jak říkal trenér Luděk Bukač: ‚Můžeš je jednou porazit, ale nemůžeš je porážet…‘ Nechali jsme si to až na rok 1985 do Prahy.“Na námitku, že nešlo o Rusko, nýbrž o Sovětský svaz, Jiří Hrdina příliš neslyší. „Drtivá většina jejich týmu hrála za armádní CSKA Moskva a pro mě to byli Rusáci, každý zápas proti nim jsem ohromně emotivně prožíval. Led byl jediným místem, kde jsem Rusům mohl vrátit šedesátý osmý rok, který jsem vnímal zblízka. Velká posádka sovětské armády sídlila v Mladé Boleslavi, kde jsem do osmnácti bydlel u rodičů, a to mě na hřišti hnalo. V takových zápasech jsem tvrdě dokončoval osobní souboje, i když to nebylo vyloženě nutné.“Co potom Calgary v roce 1988? „Tam byli dobří českoslovenští skokani nebo běžci na lyžích. Vůbec nejpopulárnější postavou her byl britský skokan Eddie Edwards, kterému jsme všichni fandili, aby své pokusy přežil. Nám se ale tenkrát nedařilo, skončili jsme až šestí a ze silnějších konkurentů jsme neporazili nikoho. Naštěstí jsem nemohl moc truchlit, protože jsem si jen přendal tašku z jedné strany šatny na druhou a hned začal hrát za Calgary Flames.“A nakolik Jiří Hrdina věří české reprezentaci za pár dnů v Miláně? Kdovíjakým optimistou není: „Upřímně řečeno,“ říká v podcastu, který je z velké části i o jeho celoživotně silném vztahu k muzice, „už semifinále by podle mě bylo úžasné.“

Připadám si mnohem mladší než dřív. Herec má být psychicky v pohodě, éra geniálních šílenců pomíjíV posledních letech je Denisa Barešová na roztrhání jak před kamerou, tak i v divadlech. Před pár týdny oslavila třicítku a protože je skvělá vypravěčka, zajímavě a do hloubky analyzuje tento milník v dalším díle podcastu Host Reportéra.Připadá si výrazně mladší a spokojenější než například před pěti lety, kdy chtěla s herectvím dokonce skončit. Hodně jí pomáhají psychoterapie. „Když jsem kdysi začala chodit ke své doktorce na čínskou medicínu, hned mi řekla zajímavou věc: prý jsem nejspíš přeskočila nějaký životní cyklus, část dětství nebo dospívání. Dokonce tehdy řekla, že mentálně jsem čtyřicetiletá, a to mi bylo čtyřiadvacet! Nějak se prostě stalo, že jsem vnitřně rychle zestárla.“Od osmi chodila do přísného Dismanova dětského rozhlasového souboru; dostala se na víceleté gymnázium. Ve dvanácti poprvé hostovala v Národním divadle, kde je dnes mimochodem ve stálém angažmá a fantasticky tam hraje hlavní roli ve hře Paní Bovaryová.„Vzpomínám, že jsem se vždycky líp cítila v dospělém světě a tak jsem například jako ta školačka v Národním byla nadšená a chtěla tam být pokud možno pořád. Dnes mám ale pocit, že to pro dvanáctileté dítě nemusel být ten pravý svět a že mi zároveň uteklo něco důležitého jinde, což bylo později třeba napravovat například právě psychoterapiemi. Ty mě nakonec zase omladily; teď se cítím nejlíp.“V podcastu Denisa Barešová pozoruhodně vypráví o tom, jak se například právě v Národním divadle změnilo během jejího krátkého života prostředí. „Už například nejsou zakouřené všechny chodby,“ zasměje se, potom ale zvážní. „Taky postupně mizí kult hvězdných herců, kteří jsou si vědomi své slávy a mají vzhledem k ní své požadavky; atmosféra je mnohem souborovější. A skoro všichni herci si dnes v divadle dávají větší pozor na svoje fyzické a hlavně psychické zdraví.“Doba šílených géniů s vnitřními démony, kteří dávají přednost hereckému poslání před osobním životem, podle Denisy Barešové končí. „Moje generace už vesměs chápe, že se nevylučuje, aby dobrý herec po nocích klidně spal,“ říká. „Podle mě, čím líp na tom psychicky jste, tím lepšími jste herci i lidmi a tím líp je i vašemu okolí. Pořád známe maniaky, kteří jsou na jevišti fantastičtí, ale nikdo s nimi už nechce zkoušet a taková já bych být nechtěla.“Ve třiceti letech přemýšlí, co s herectvím dál. Nebylo by divu, kdyby ho postupně omezila, zatím to ale vypadá jinak: „Měla jsem sen, že si zahostuju s pražským Divadlem JEDL, které dlouhodobě obdivuju, a ten se mi teď splní. Za pár dnů, 7. února, máme pod vedením režiséra Jana Nebeského v Rokoku premiéru inscenace „Tohle se stalo!“, kde si strašně ráda zahraju s Davidem Prachařem, Lucií Trmíkovou a Tomášem Havlínkem.“Hned o měsíc později uvedou do kin film Poberta, pak přijde na řadu televizní seriál Monyová a tak dále – o tom všem Denisa Barešová hovoří v novém díle podcastu Host Reportéra.