Procento Miloše Čermáka

Než přišel do studia, uplaval ráno padesát bazénů. Ví to přesně, protože aby se nespletl, počítá uplavané bazény jako zlomky. Jeho prvním vzděláním byla střední zahradnická škola, a prý dodnes zná zpaměti latinské názvy pěti a půl tisíc rostlin. A do studia přišel v tričku s motivem filmu Kmotr. Ale prý to žádný podtext ani skrytý význam nemělo.Kdybyste neznali jméno mého hosta z titulku, asi byste po těchto informacích těžko tipovali, že jde o jednoho z aktérů tzv. bitcoinové kauzy. Česká politika i média jí žijí už mnoho týdnů, zatím však moc netušíme, co se vlastně seběhlo.V dnešní epizodě bude rozhovor právě se soudním znalcem Jiřím Bergerem. Známe se jen od vidění, ale dlouho, už od devadesátých let, kdy já o rodícím se českém webu psal do Reflexu a připravoval televizní pořad Zavináč, a on byl jako zakladatel serveru Notebooky.cz jedním z internetových pionýrů.Samotný rozhovor s Bergerem je dlouhý, a delší je i tento “propagační” text. Bitcoinová kauza je složitá, a je asi důležité náš rozhovor zarámovat do toho, co o této kauze zatím víme a co se o ní pouze dohadujeme.Jiří Berger je mužem mnoha oborů i profesí, a soudní znalectví v oboru kybernetika je jen jednou z nich. Příběh bitcoinové kauzy začal 7. března v kanceláři na pražské Bělehradské třídě. Kromě Bergera tam byl i advokát Kárim Titz, který zastupuje Tomáše Jiřikovského, pravomocně odsouzeného provozovatele nelegálního online tržiště Nucleus na takzvaném darknetu. Předmětem zájmu je starý kus výpočetní techniky, který má údajně ukrývat digitální jmění v bitcoinech. Později do kanceláře dorazil i notář.Berger, jako státem aprobovaná technická autorita, měl za úkol otevřít Jiřikovského bitcoinovou peněženku, ověřit její obsah a dohlédnout na převod části prostředků českému státu formou „daru“. To také podle svých slov udělal, transparentně a odborně správně.Bezprostředním výsledkem je převod bitcoinů v hodnotě zhruba jedné miliardy korun na účet Ministerstva spravedlnosti. Brzy se však ukáže, že to byl pouhý zlomek celkové částky. Objevují se informace, že v peněženkách spojených s Jiřikovského aktivitami mohly být prostředky v hodnotě až dvanácti miliard korun. Zbytek zůstal buď nedostupný, nebo zmizel.Trvalo řadu týdnů, než se informace o daru Jiříkovského dostaly do médií. Jiří Berger se ocitl v epicentru politického skandálu. Jedno jisté: jakkoli jeho jméno veřejnost neznala, nebyl a není nějakým bezejmenným expertem s kulatým razítkem. Jeho profesní dráha je mozaikou zdánlivě nesourodých prvků, které však dohromady tvoří obraz mimořádně schopného a ambiciózního člověka.Bergerova kariéra stojí na unikátním vzdělání. Vystudoval informatiku na České zemědělské univerzitě, získal titul MBA a překvapivě absolvoval i skladatelské oddělení Konzervatoře Jaroslava Ježka. Tato kombinace technického a uměleckého vzdělání naznačuje myšlení, které se neomezuje na jedinou disciplínu.A když jsem u vzdělání, Berger absolvoval prestižní akademii projektového leadershipu v americké NASA v roce 2014. Jde o elitní centrum, které školí manažery pro řízení nejkomplexnějších a nejrizikovějších projektů na světě, srovnatelné s vesmírnými misemi.Jak jsem říkal, Berger se už v devadesátých letech etabloval jako úspěšný podnikatel. V roce 2002 prodal internetové vydavatelství Notebooky.cz mediální společnosti MAFRA, kde se stalo součástí portálu Technet.Jeho klíčovými firmami jsou FRACTAL s.r.o. a e-FRACTAL s.r.o.. Nejde o malé IT firmy; podle veřejných registrů uzavřely se státními institucemi stovky smluv v hodnotě desítek milionů korun. Společnost FRACTAL působí jako významný prodejce letenek pro korporátní klientelu.Globální ambice dokresluje projekt PhoneCopy.com. Jde o fungující službu pro zálohu a synchronizaci dat z mobilních zařízení, která má díky nástupu cloudu své nejlepší období sice už za sebou, ale i tak se může pochlubit více než 1,25 milionem aktivních uživatelů po celém světě. Berger jako CEO firmy je do projektu aktivně zapojen, což dokládají i jeho příspěvky na firemním blogu.Bergerova expertíza není jen praktická, ale i teoretická. Je držitelem amerického patentu č. 7,904,431 s názvem „Metoda a systém pro automatizované modelování požadavků”. Tento patent není jen formalitou; jeho principy se aktivně používají.Je spoluautorem několika odborných článků publikovaných v recenzovaných vědeckých časopisech, které se týkají českého systému eRecept. Jeho výzkum se soustředí na využití procesního modelování ke zefektivnění implementace složitých IT systémů ve veřejné správě. To bylo v projektu eReceptu použito například pro efektivní začlenění záznamů o očkování proti covidu.A pak je tu druhá tvář Jiřího Bergera, jeho kariéra soudního znalce a vlivného konzultanta. Napsal podle svých slov nepočítaně posudků, ale minimálně dva “vyčuhují”, protože se dotýkají opět svého času mediálně sledovaných kauz: pražské Opencard a výběrového řízení na mýtný systém, provozovaný firmou Kapsch.Plus samozřejmě již zmíněné účinkování v bitcoinové aféře. V ní čelí podezření i stížnostem, které poukazují na možný střet zájmů. Ale podle Bergera probíhalo vše standardně a nevybočilo z běžné praxe. Co bylo nestandardní, je astronomická suma, o kterou jde.Ano, zřejmě se podařilo obnovit přístup pouze k části bitcoinů, kterými Jiříkovský kdysi disponoval, ale jak říká Berger, a velmi srozumitelně to vysvětlil i Patricku Zandlovi, který o tom napsal text na svůj web Marigold, mělo to čistě technický důvod. A tím byl zastaralý typ bitcoinové peněženky, která otevřela jen ty adresy, ke kterým byly klíče na navráceném starém hardwaru. Ostatní jsou nedostupné a tedy fakticky ztracené.Objeví se někde? Ulít peníze do bitcoinu je ten nejhorší způsob, říká Jiří Berger. Je to tak? Netroufám si říct. A vlastně ani nemám ambici a hlavně ani možnosti se dopátrat pravdy. Baví mě příběhy, a ten Jiřího Bergera je fascinující.Jistě, nenabízí jednoduché odpovědi. Ale nabízí komplexní a pozoruhodný portrét muže mnoha talentů. Vizionářského byznysmena, chytrého a kreativního akademika a zároveň tvůrce, a také vlivného operátora pohybujícího se na pomezí byznysu, státu i politiky. Poslechněte si verzi tohoto příběhu přímo od jeho nositele.Přeju příjemný poslech!

Kdo bude ředitel České televize? Janek Rubeš říká, že to asi nakonec “urve” Milan Fridrich. Ale ať bude veřejnoprávní televizi nakonec řídit kdokoli, Rubeš zároveň doufá, že nepřinese příliš mnoho změn. Téhle instituce si v dnešní podobě váží, a má ji rád i jako divák. O tom jsme mluvili, dva dny před dalším kolem volby ředitele ČT. Ale samozřejmě to nebylo naše jediné téma: řeč přišla na pražské letiště, koloběžky na chodníku nebo třeba recenze na restaurace či hotely na sociálních sítích.Dozvíte se i to, jak Janek Rubeš vzpomíná na slavnou televizní stávku v roce 1999, kdy mu bylo dvanáct, nebo proč odešel z Twitteru. Ne, nebylo to kvůli Elonu Muskovi, byť to souvisí se změnami, které s Elonem Muskem na Twitter přišly.A souvisí to i s tím, jak se dnes Janek Rubeš živí: po odchodu ze Seznamu v roce 2020 jsou s kolegou Honzou Mikulkou nezávislými producenty videí, a jejich hlavní příjmy jim asi zajišťují videa publikovaná na YouTube. Celková zhlédnutí se měsíčně pohybují v řádu miliónů.Jejich Honest Guide v angličtině míří na návštěvníky Prahy, a pro mnoho turistů je důležitým zdrojem informací. Mimochodem, jsou podle Janka Rubeše turisté pro Prahu požehnáním, anebo pohromou? I to se dozvíte.Natáčeli jsme spolu jedno procento už potřetí. Poprvé to bylo v belgickém pivním baru, po druhé na střeše domu v americkém New Yorku, a teprve po třetí se to povedlo v regulérním studiu. Takže už teď mě zajímá, kde budeme točit příště.Přeju vám příjemný poslech!

Hostem této epizody je Jan Řehák. Muž, s kterým jste se možná setkali, ale zároveň je docela pravděpodobné, že jste ho neviděli. Zní to tajemně? Hned vysvětlím, mám totiž přesně takovou zkušenost. Setkali jsme se mnohokrát, když jsem například navštívil nějakou akci nebo byl jako novinář na americké ambasádě. Ale viděl jsem ho poprvé až na pivu. Lépe řečeno v pivním baru, jehož spolumajitelkou je jeho manželka.Honza totiž zvládá umění být neviditelným. Což taky vysvětlím. Působil řadu let jako osobní ochránce hned tří amerických velvyslanců. Jan Řehák byl policista, a u Policie České republiky sloužil do letošního roku celkem dvaadvacet let. Dnes už je takzvaně ve výslužbě. První roky strávil na potovostní motorizované jednotce, pak nastoupil do útvaru ochranné služby. Ta se stará o bezpečí a ochranu ústavních činitelů, a taky dvou velvyslanců: americkou a izraelského.Jaké to je dělat takovou práci, co to obnáší a jaké schopnosti či dovednosti potřebujete? Plus co vám mnohaletá zkušenost tohoto typu může dát pro život? A co se o tom dá říct či sdělit ostatním? Přesně o tom jsme mluvili. Doufám, že vás to bude bavit stejně jako mě..Být připraven na nejhorší, aby všechno dopadlo dobře. Příběh muže, který chránil tři americké velvyslanceExistují profese, o nichž víme, že tu jsou, ale moc o nich nevíme. A když něco, tak jsou to romantické či naopak nerealistické představy získané z filmů nebo knížek. Ano, takovou profesí je i práce osobního ochránce, člověka, který musí být neustále ve střehu, připraven na všechno, a přitom by ho v ideálním případě nikdo neměl vidět. Cesta Jana Řeháka k této práci nevedla přímo. Jako absolvent hotelového a restauračního provozu začínal v kuchyni jedné pražské restaurace. "Bylo to na Újezdě, v takovém podzemí. Z kuchyně jsem neviděl vůbec nic, nebyla tam ani okna," vzpomíná s úsměvem. Tahle zkušenost ho však nenadchla, a tak se vydal na roční pracovní pobyt do Anglie.Po návratu se s kamarádem ze základní školy rozhodli pro radikální změnu kariéry – nastoupili k policii. První roky strávil na pohotovostní motorizované jednotce v Praze, což znamenalo, že vyjížděl k nejrůznějším případům na tísňové lince 158. "Ta práce má své kouzlo v tom, že nikdy nevíš, kam jedeš, do čeho jedeš, co tam bude," říká. Ale právě tahle nepředvídatelnost ho na práci bavila, přestože přinášela i značné riziko.Na otázku, zda se při těchto výjezdech bál, odpovídá překvapivě: "To si nemyslím. Asi za to může ten adrenalin. Není tam moc prostoru pro to, že bys někam jel a řekl si 'já se bojím, já tam radši nepojedu'. Přemýšlíš jen o tom, jak tu práci udělat co nejlíp a nejefektivněji, aby ses vrátil domů.Po zhruba šesti letech přešel na ochrannou službu, což vyžadovalo projít náročným výběrovým řízením. Jeho součástí byly speciální psychotesty a především tzv. "pekelňák" neboli pekelný týden. Jinými slovy, extrémně náročný fyzický a psychický test."Je to zátěžový týden, kdy tě instruktorři vystaví vysoké fyzické zátěži. Moc nespíš, moc nejíš, vlastně nevíš, co se bude dít. Snaží se tě dostat na dno, aby viděli, jak reaguješ, když nejsi v komfortní situaci," popisuje Honza, který tuto zkoušku absolvoval shodou okolností den poté, co měl nehodu na motorce.V ochranné službě začínal jako řidič policejních vozidel, následně přešel mezi řidiče-ochránce v civilu a nakonec se stal osobním ochráncem. Posledních přibližně 10 let strávil na americké ambasádě, kde chránil tři po sobě jdoucí americké velvyslance."Dobrý ochránce by měl být neviditelný," vysvětluje Honza jeden z klíčových principů své bývalé profese. A ano, znamená to, že musíte potlačit své ego. Pro člověka, který je zvyklý na běžné sociální interakce, by mohlo být frustrující, když ho lidé nepoznávají nebo ignorují. Osobní ochránce však musí tuto "neviditelnost" vnímat jako profesionální úspěch.Vztah mezi ochráncem a chráněnou osobou je mimořádně specifický. "Jsi tak blízko a tak často, že spolu trávítě často víc času než s rodinou nebo kamarády," popisuje Honza. "Víš spoustu věcí. Jak se ta osoba chová i jak přemýšlí. "Přesto musí ochránce udržovat profesionální odstup. "Základ je, aby si ti dva lidé sedli. Pokud si to nesedne, tak to nikdy nebude fungovat," vysvětluje. Zároveň však dodává, že ochránce by měl být apolitický: je mu jedno, jaké má chráněná osoba názory, jeho úkolem je ji chránit bez ohledu na osobní sympatie.Z chráněných osob mu byl nejbližší bývalý americký velvyslanec Stephen King. "To byl chlap s ohromným přehledem i zkušenostmi. Bylo mu kolem osmdesáti, ale měl neuvěřitelnou energii,” říká s respektem.Osobní ochránci procházejí soustavným výcvikem v mnoha oblastech - od řidičských dovedností přes bojové umění a zdravovědu až po psychologickou přípravu. "Netrénuje se jen střelba," vysvětluje, "ale i umění vyhodnotit situaci a předcházet konfliktům. "Po 22 letech u policie se Honza rozhodl pro změnu. "Jednoho dne se vzbudíš a už se netěšíš do práce. A v tu chvíli taky víš, že to je tvůj konec," vysvětluje svůj odchod. "Všechno se dá dělat po nějakou určitou dobu a člověk by měl odejít, dokud na tu práci stačí," dodává.Nyní pomáhá své manželce s provozem dvou belgických barů a na otázku, na co se těší, odpovídá: "Těším se na to, co ještě nevím, co bude. Ten život přináší spoustu nových věcí a nových výzev."Z Honzovy profese si můžeme odnést několik cenných rad do běžného života. Například jeho přístup ke konfliktům: "Lepší je těm problémům vždycky předcházet a z toho místa klidně odejít, v civilním životě normálně utéct. Život máš jenom jeden, zdraví máš jenom jedno."I ve svém civilním životě si zachoval některé návyky - v hospodě si nesedne zády ke dveřím a vyhýbá se potenciálně problémovým situacím. "Nikdy nevíš, kdo proti tobě stojí," říká.Na otázku, zda bude svět za deset let lepší nebo horší, odpovídá s optimismem, který možná kontrastuje s tím, že od něj jeho bývalá profese vyžadovala být každý den připraven na to nejhorší : "Já myslím, že svět bude lepší."

Nebyl hostem Jednoho procenta poprvé a určitě ani naposled. Tomáš Baránek: spoluzakladatel nakladatelství Melville, které se zaměřuje na takzvané chytré knihy, ať už z oblasti osobního rozvoje, lifehackingu nebo třeba zdraví.O čem jsme tentokrát mluvili? O stárnutí, zralosti, hledání rovnováhy v životě, vztahu k smrti, dlouhověkosti i o tom, jak se Tomáši žije a pracuje v dnešní době plné informací.Přehlédnout byste neměli ani to, že jsme se trochu pohádali kvůli jednomu z nástrojů umělé inteligence. Tomáš je v tomto ohledu spíše opatrným a obezřetným uživatelem. Na druhou stranu, ví dobře, o čem mluví. Jak se rovněž dozvíte, takzvaně na stará kolena se vrátil do školních lavic, konkrétně na brněnskou techniku, na svou alma mater, a studuje právě strojové učení.Doufám, že vás naše povídání nebude nudit. Nebo že vás moc nevyděsí, dost často se nebavíme o úplně veselých věcech.Přeju příjemný poslech!

Dnes jsem tu s jednou starší epizodou. Vy víte, že je většinou nepouštím, konec konců si je každý může dohledat v archivu.Ale tentokrát mám dobrý důvod. Navíc docela pozitivní. Když jsem v říjnu 2022, takže skoro před dvěma a půl roky, mluvil ve smíchovském studiu v Node5 s Petr Lastovka, jedna z otázek, které taky zazněly, byla: “Jak by se jmenovala vaše autobiografie?”Tehdy jsme si s Petrem ještě vykali, a on odpověděl: "Umřel jsem, ale už je mi líp."A teď ta dobrá zpráva. Knížka s tímhle názvem právě vyšla, a to nákladem Deníku N, a myslím, že je to dobrý důvod pustit si znovu podcast, který jsme tehdy natočili, a kde, troufám si odhadnout, její jméno veřejně zaznělo poprvé.Zároveň by i tenhle podcast mohl fungovat jako pozvánka na natáčení podcastu nového. Tentokrát ho budu dělat společně se svým kolegou Luďkem Staňkem v sérii, které říkáme Book Club a vy můžete na jeho natáčení a na Petra Laštovku přijít dokonce osobně.Takže vás zvu 10. dubna ve čtvrtek od půl sedmé večer do knihovny Čermáka a Staňka, kde natočíme právě podcast s Petrem Lašovkou. Lístky si budete moct koupit na místě, nebojte, bude jich dost. A nebo si je dopředu rezervujte či kupte na serveru tickitstream.cz.A teď se pojďme vrátit v čase. K milému člověku a dnes už můžem říct i skvělému spisovateli Petru Laštovkovi.