Kecy a politika

„Rok 2025 byl v bezpečnostní oblasti jeden z nejvážnějších od skončení druhé světové války,“ napsal ředitel BIS Koudelka v úvodu veřejné zprávy BIS o činnosti za rok 2025. Dodal, že Bezpečnostní informační služba, tedy česká kontrarozvědka, se nejvíc zabývala případy, které se týkaly rozsáhlého hybridního působení Ruska na našem území.S tímto tvrzením a dalšími stranami textu ostře kontrastují postoje české vlády. Příklad: v programovém prohlášení Babišovy vlády není zmínka o rizicích ze strany Ruska. Náměstkem ministra obrany je exposlanec Vícha (SPD), který by svými postoji mohl dělat spíš zástupce ruského náčelníka generálního štábu Gerasimova. No a nejlépe placenou poradkyní premiéra Babiše je paní Vachatová, která dlouhodobě veřejně vyjadřuje sympatie k Rusku v jeho konfliktu s Ukrajinou.Co z tohoto rozporu vyplývá? Je, nebo není česká vláda proruská?O české alternativní mediální scéně zpráva BIS říká, že většina této scény je domácí fenomén. To nevylučuje, že část z nich podléhá ruské dezinformační kampani, aniž by za to brala peníze. Jak tento mechanismus funguje, jsme si mohli udělat obrázek docela nedávno. Někdo zvenčí inspiroval českou dezinformační scénu sdělením, že hrozí vojenský konflikt mezi Českem a Polskem kvůli nevypořádaným nárokům Polska na 368 hektarů území.Zatímco polská strana v čele s premiérem Tuskem zarazila tyto fámy hned v počátku, český premiér a ministr zahraničí celé dny mlčeli. V některých alternativních médiích přitom zuřil zápas „o českou hroudu“, někteří lidé na česko-polském území byli vyzýváni, aby prodali své domy atd.A zase: není hřích, že Andrej Babiš vyhodil na Úřadu vlády lidi z odboru strategické komunikace. Je politická chyba, že zrušil odbor jako celek, takže nebyl o celé události s provokací vůči Polsku a Česku dostatečně informován.V další části podcastu probíráme špionáž Číny na českém území a klientelismus ve státních firmách, o čemž se také zmiňuje ve své zprávě o činnosti BIS.

Tuto epizodu koncipujeme formou otázek a odpovědí, které nám zaslali naši předplatitelé. Jedna z otázek zněla, proč nejsme sebevědomým lídrem střední Evropy a proč, když naše politické reprezentace dělají zahraniční politiku, jsou hodně při zemi – buď konformně přitakáváme většině, nebo si tiše cosi mrmláme v koutě.Po pokusech Fialovy vlády dělat aktivnější politiku ve vztahu k Ukrajině (např. česká muniční iniciativa), do níž jsme zapojili řadu západních států, už jsme zase v poloze zmatečného těkání a nesmyslných výroků. Česko od roku 2004 (vstup do EU) nemůže najít sjednocující národní zájem, který by spojil různé části politického spektra.Hodně to také vychází z národní mentality. Pořád se sami definujeme jako malý stát, přičemž podle počtu obyvatel (11 milionů) jsme devátí z 27 států Evropské unie. Když někomu v Česku řeknete, že jsme větší než všechny skandinávské státy nebo že hrubý domácí produkt na hlavu je na úrovni řady západních států, nevěřícně kroutí hlavou.Za 30 let Česká republika zažila obrovský vzestup, který si většina národa nedokáže užít a mentálně žije v realitě „spálené země“, jak v jedné předvolební debatě nazval Česko Miloš Zeman. Přitom jsme mimořádně bezpečná země s rozsáhlým sociálním zabezpečením, která dobře absorbuje cizince na svém území. Ti se vesměs chtějí asimilovat a nevnucují nám své hodnoty. Tahle sociální soudržnost a vnitřní bezpečnost jsou něčím, co je dnes ve většině západních demokracií narušeno.Namísto toho se jedna část politického světa, paradoxně ta, která je zrovna u moci, snaží popisovat Česko jako zbídačenou zemi, kterou teprve oni musí vyvést z bludného kruhu. Tohle bahnění se v pocitech porážky a nezdaru je pro rozvoj země stejně brzdícím momentem jako nesmyslné regulace a přepjatá byrokracie.Kdyby čas od času prezident republiky neřekl o Česku něco pozitivního, musel by si zahraniční pozorovatel myslet, že jsme země v rozvalu.

Zadlužování na zapřenou a přijímání zákonů na zapřenou – to jsou dva trendy, které rozebíráme v podcastu Kecy a politika. Koncem července prezident Pavel vetoval zákony, které mění metodiku sestavování státního rozpočtu. Na jeho krok reagovalo dvacet předních ekonomů, vyzývajících poslance, aby odhlédli od politických preferencí a zabývali se věcnou podstatou prezidentových výhrad.Oni sami vidí tři: jednak ministryně financí Schillerová zavádí tzv. únikové doložky, díky nimž se většina infrastrukturních investic nepočítá do deficitu státního rozpočtu. Vláda chce rovněž o tři roky (do roku 2036) prodloužit výjimku nezapočítávat obranné výdaje nad 2 procenta HDP do státního dluhu. Nejkontroverznější je návrh, který by umožňoval zvýšit deficit státního rozpočtu až o 240 miliard korun v případě zhoršené bezpečnostní situace, aniž by se k tomu musela vyjádřit Poslanecká sněmovna.Tohle obrovské zadlužování je ideově vysvětlováno tím, že díky vysokým investicím nadstandardně poroste ekonomika a z výnosů se zaplatí dluhy. Nicméně žádná prognóza – od ČNB po Národní rozpočtovou radu – nepredikuje, že by česká ekonomika mohla růst více než o 3 procenta HDP ročně. Budeme tak nejspíš svědky zlomu ve vývoji polistopadové rozpočtové politiky. To už není jenom strašení, to je reálný zvrat na poli hospodářské politiky směrem k dramatickému zadlužení státu.S tím souvisí způsob, jak poslanecká většina produkuje „fofrzákony“ a obchází parlamentní procedury. Možnost kontroly kvality zákonů je tak výrazně nižší. Tento trend vyvrcholil minulou středu, kdy Radek Vondráček odmítl na zasedání senátního výboru říct, kdo vlastně psal zákon o státních zaměstnancích, který měl v Senátu obhajovat. Na otázku, kdo je tvůrce, odpověděl, že to nemůže říct, protože to autorovi slíbil.Napadá: a autor je kdo? Někdo z mafie nebo spřízněný lobbista? Z přijímání zákonů se stala parodie na veřejnou kontrolu, což byla dosud vždycky základní věc parlamentní demokracie. A co přijde zítra?

Za dva měsíce vypuknou senátní a komunální volby. Andrej Babiš kandiduje v 25 ze 27 obvodů a má slušnou šanci se ve všech případech dostat do druhého kola. Jak tam uspěje?ANO pro tyto volby zvolilo strategii jít samo, bez dohod s vládními partnery z SPD a Motoristy, kteří nekandidují vůbec. Naopak sněmovní opozice zvolila cestu dohod. Příklad: ODS postaví 14 vlastních kandidátů, ve třech případech nominuje někoho společně s dalšími stranami a v deseti obvodech podpoří jiné opoziční kandidáty. Jaká strategie se ukáže účinnější?Andrej Babiš si může dovolit jít sám, protože sjednotil voličský tábor bývalé sociální demokracie a komunistů. Nejspíš spoléhá, že ho ve druhém kole podpoří vládní SPD, která postavila svého kandidáta v 21 obvodech. Uvidíme.Roztříštěná opozice zase musí kooperovat navzájem. Nakonec může rozhodnout faktor, který byl důležitý v nedávných sněmovních volbách. Stručně řečeno, zjeví se dlouholetí nevoliči, které něco zvedne ze židlí a přiměje jít k volbám?Podobné to bude v komunálních volbách. Podle některých politologů je český volič natolik zkušený, že už nevolí značku, ale vybírá si jednotlivé kandidáty. Existuje jedna výjimka v podobě hnutí ANO. Tam je tvrdé jádro hodně velké a prostě se volí Babiš, i když jsou na kandidátkách jednak úplně jiní, ale zároveň neznámí lidé. Je to tak – pro skalní voliče ANO je hlasování pro Babiše věcí až náboženské víry.Bude to fungovat i tentokrát? A připomínají Babišova nedělní videa černou magii?

Ministr kultury nedávno v soukromém rozhovoru prohodil, že vláda bojuje proti ose zla. Má k ní údajně patřit trojice Hrad, STAN a média. V posledním podcastu Kecy a politika rozebíráme, proč ministři tak vyhrocují útoky na prezidenta republiky. Je to samozřejmě motivováno prezidentskými volbami, které proběhnou v lednu 2028. Babiš a spol. prostě „čistí“ svoje voličské řady a snaží se je semknout pod prapor „antipavlismu“.Malá statistika: v předchozích volbách hlavy státu volilo ve druhém kole Petra Pavla 15 procent voličů ANO, 22 procent voličů SPD a 60 procent voličů Motoristů. Smyslem téhle kampaně je „depavloidizovat“ svou voličskou základnu a zničit image prezidenta jako příznivce opozice.Podobné je to s hnutím STAN, které je politickou entitou druhé volby, a čas od času malá část jeho voličů migruje k ANO a naopak. No a nakonec jsou tu média. Část vládních politiků si v posledních letech natolik zvykla na kooperativní rozhovory a příspěvky v digitálních médiích, že se snaží tyto nové standardy přenést i do veřejnoprávních médií. Když se vzpouzejí a dělají svou práci, jsou předmětem skandalizace a útoků.Vyvrcholilo to minulý týden, když ministr zahraničí Macinka nepustil na ministerskou tiskovou konferenci novinářku Deníku N. Vytváří to nerovný přístup k informacím, které jsou z povahy věci, pokud se odehrávají ve sféře vysoké politiky, veřejné.Platí to, co nedávno na sítích napsal expremiér Mirek Topolánek: „Měl jsem s novináři problém. Stáli u spousty mých trablů, ať už jsem si je způsobil sám, nebo si je vymysleli. Štvali mě. Nikdy, opakuji, nikdy jsem je neselektoval. … Nemám rád Zdíšu, ale nikdy bych jí nebral právo mě srát.“

Nový díl podcastu tvoří otázky posluchačů a diváků a naše odpovědi. Nejvíce se věnujeme trendu, který by se dal popsat slovy PŘEPISOVÁNÍ DĚLBY MOCI. V jejích nejvyšších patrech jsme svědky dramatického vychýlení systému brzd a protivah od zákonodárné k výkonné moci.Zatímco předchozí dvě vlády přijímaly 14–18 procent všech zákonů v režimu poslaneckých návrhů (případně v další zrychlené verzi), tentokrát je v tomto systému více než padesát procent všech norem. Navíc v této fofrverzi procházejí nejdůležitější zákony, které jdou mimo klasické připomínkové řízení a nemůže se k nim vyjádřit ani odborná veřejnost. Výsledkem jsou paragrafy, které často nedávají smysl. I z toho důvodu minulý týden vytvořila Česká advokátní komora odbornou komisi, která bude upozorňovat na největší legislativní paskvily.Zatímco na úrovni Poslanecké sněmovny se daří obcházet jednací řád, utahování šroubů nastává i na úrovni vlády. Šéfka Úřadu vlády a neoficiální „vicepremiérka“ Tünde Bartha chce změnit způsob přijímání zákonů tak, aby se veřejnost už nedozvěděla, kdo jak – například v oblasti veřejných zakázek – který ministr hlasoval. Tyto a další informace mají být na 30 let tajné. Navíc by ona sama měla mít možnost ve zrychleném režimu předkládat zákony. Je to další neformální amnestie pro potenciální spolupachatele a současně oslabení kontrolních funkcí jak ze strany Parlamentu, tak veřejnosti.V podcastu se věnujeme i nepolitickým věcem. Například prozrazujeme, jaké AI používáme, jestli by Bohumil volil Petrose do nějaké veřejné funkce a do jaké, naznačujeme, jak budeme obnovovat setkání s příznivci v tzv. backstage, kde je hranice legitimního občanského odporu, proč má Petros rád skladbu Pavla Dobeše s názvem Calvera, jaké je spirituální zvíře Karolíny a jestli náhodou nejsou Motoristé sobě Kazmův projekt.

V prosinci 2025 Andrej Babiš sliboval prezidentu republiky, že vyřeší svůj střet zájmů. Teď už konečně víme jak. Skupina vládních poslanců v čele s Radkem Vondráčkem a Filipem Turkem předložila novelu zákona o střetu zájmů. Už po prvním přečtení je jasné – to není zákon, který má řešit střet zájmů, to je plošná amnestie na všechny minulé, současné i budoucí dotační požadavky Babišových firem.Podstatou novely je, že každý ministr může pro své soukromé firmy pobírat dotace, jen musí být z jiného ministerstva, než které řídí. Premiér podle této normy nestojí v čele žádného, takže může čerpat podle ctěné libosti. Dále se vymáhání neoprávněně přidělených dotací zkracuje z 10 na 4 roky. Střet zájmů se také nevztahuje na nárokové dotace (v portfoliu Agrofertu jich je 90 procent).Tahle poslanecká iniciativa byla zveřejněna ve stejnou dobu, kdy Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond vyzval 28 dceřiných společností holdingu Agrofert k navrácení dotací. Poté, co se chce Andrej Babiš změnou trestního řádu vyvinit z kauzy Čapí hnízdo, čili si de facto udělit milost, přichází další rána v podobě faktické amnestie.Otázka zní: nebylo by lepší vpustit Babiše ke státnímu pokladu, aby si vzal, co chce, než tohle pomalé vysávání veřejných peněz?