Věrozvěsti podcast

V tomto zastavení navracíme se do let devadesátých, kdy nejen my dva v pubertu vstupovali, ale i země česká sama sebe teprve hledala.Rozjímáme o pokušeních mládí, o závislostech, o třech otcovských fackách, jež leckteré kázání nahradily, i o dlouhém postávání při krčmovém pultu s Doctor Pepperem, nebť na kořalku jsme ještě věku neměli.Řeč vedeme o touze někam náležeti, o synech našich, kteří nyní stezkou dospívání sami kráčejí, i o tom, co se od těch časů proměnilo a co zůstalo věčné.A jako se sluší na vlastivědce, pokládáme i otázku národu přenáramně důležitou: praví se rajda, či snad rajda?Posaďte se k nám na cestu. O mládí, rodičích, partách i časech, kdy největšími hvězdami nebyli influenceři, nýbrž frajeři z diskoték.

Zastavení desáté, předposlední, vede nás z Roudnice pod Říp, kdež cíl již na dohled jest, a kroky naše těžknou, neb žízeň i únava se hlásí. Rozmlouváme o lidech, kteří negativitu šíří a vody poutníkům nedopřejí, jak by studny jejich byly prokleté.Čteme komiks o bratřích Čechu a Lechu (a co na to Rus?), chtíce pravdu o Řípu poznati, a tážeme se, kdež zůstal bratr Slovák, jenž z vyprávění záhadně mizí. Tu docházíme k poznání, že kronikáři bývali jak šiřitelé zvěstí nepravých, a i Dalimilovu kroniku podrobujeme pochybě.Metoděj pak stále vrací řeč ke Gutelaxu, jako by to byl lék na vše, a cesta nás vede kolem rybníčků líbezných, až konečně skrze poslední stromořadí vzhlédneme k Řípu. A víme, že konec jest blízko, i když tématem naší cesty počátek byl. Kráčíme k Řípu, kde země Česká začala a naše první pouť brzy skončí.

Zastavení osmé počíná v Terezíně, kdež tíha minulosti na poutníka padá jak kámen a řeč naše se tiší. Rozjímáme o dětech a jejich zálibě v dějinách, jež někdy bolí. Cesta pak nabízí kontrasty zvláštní: od hřiště golfového k řece, kdež rybář s synem svým v klidu sedí, a odtud k místům, kdež vězení gestapácké připomíná krutost, již nelze zapomenouti. I zamýšlíme se, zda rozprava na takových místech patřičná jest. Vzpomínky válečné nás vedou k dílům jako Život je krásný, Králiček JoJo či Doppler, kdež krása i rozklad spolu přebývají. A odtud již není daleko k řeči o zlomech vlastních; o zhroucení a vyhoření, jimiž Cyril i Metoděj prošli.Heslem se stávají podivná zaklínání „blána“ a „Pollert“, jimž rozumí jen zasvěcení. A tak končíme vážně, neboť někdy i poutník musí umlknouti. A pak zříme kompost, z kterého nová cibul raší.

Zastavení šesté a večerní snáší se nad Litoměřicemi, kdež hlavy své skládáme v penzionu jež Dubina se zove, a mysl naše toulá se zpět k létům devadesátým, kdy jinoši jsme byli neklidní, a otcové naši v sakách fialových, s kufříky v rukou, a vzpomínáme i na reklamy podivné, v nichž socialismus dožíval jak kůň zestárlý, jenž pole opustiti nechce. Nejprve Káva s párou, jež Cyril tvrdošíjně „pod parou“ nazývá. Pak usedáme v bistru Rezavá, kdež stůl na jméno Věrozvěsti již na nás čeká; i poznáváme, že zvěst naše vždy krok napřed kráčí.Rozprava naše stáčí se k taxikářům maloměstským, bytostem podivuhodným, jež každý kout i každý hřích znají. A konečně Metoděj vypravuje, jak jej otec vlastní ošálil. I plyne večer v náladě nostalgické, kdež smích i hořkost při jednom stole sedí a nikdo k odchodu nespěchá.

Zastavení čtvrté počíná v sladké vzpomínce na dětství, kdež babička s dědem vládnou, šlofík poobědový jest svatostí a bílé kafíčko chutná jako ráj pozemský. Leč brzy se sen ten rozplyne a na světlo vystoupí vesnická pravda, jež má k idyle asi tak blízko jako prase k baletu nebo Sekal ke kudle.Řeč se stočí k tomu, proč jedničkáři dřou pro trojkaře a kterak škola není branou k životu šťastnému, nýbrž spíše tréninkem na překvapení. Tu nás přeruší řezbář, jenž motorovou pilou - nástrojem ďábelsky hlučným - tesá ze stromu zvoničku, jako by to byla práce andělská. Dáváme se nuže do řeči. A stále setrváme u venkova, koní a svobody, ač původně chtěli jsme do Hlinné na Kofolu, osud nás vede jinam - k prasatům. A kupodivu, tam dává vše jasný smysl.

Zastavení druhé, milostné, počíná v kavárně Inventář, kdež káva jest výtečná, chléb křupavý a mazanec sladký, nebť čas velikonoční se přibližuje. Odtud pak vydáváme se vzhůru, nikoli po nohách, ale lanovkou na Větruši, což počátek pouti jest věru podivný a hodný pozdvižení obočí. S domorodci řeč zapředeme o ne-krásách města Ústí, pak vzhůru stoupáme ku slunci, zatímco pod námi vine se Labe jako stužka stříbrná a mysl naše se již noří v zvraty milostné, jež nejsou vždy přímé ani pokojné.Po několika málo mílích staneme na vyhlídce Humboldtově, v dřevě krásně vyvedené. Co bylo započato ve vlaku, nezůstane nedopovězeno. Tak druhé zastavenie se nese v duchu lásky, paměti a lehké pošetilosti, jež k cestám i životu náleží.